V případě nasální parakeratózy se jedná o autosomálně recesivní genetický defekt Labradorských retrívrů (včetně jejich kríženců), který se projevuje tvorbou krust a fisur na vrchní straně nosní houby. Ve studii od Page a kol. (2003) byla u 6 z 10 psů zjištěna povrchová bakteriální infekce. U některých případů může být také pozorována depigmentace nosní houby. Postižení psi by měli být buď vyloučeni z chovu nebo párováni pouze s negativními jedinci (genotyp N/N). V nejširším smyslu se jedná o pouze čistě kosmetický problém, které se však může stát, následkem sekundárních bakteriálních infekcí, vzniku fisur, bolestivým a krvácejícím, a tím pádem pro zvíře nepříjemným stavem.

 

První symptomy se většinou objevují již u velmi mladých zvířat ve věku od 6 měsíců do 2 let. Postiženi jsou psi obou pohlaví a všech barev srsti (béžová, černá, čokoládová). Klinicky se projevuje nasální parakeratóza nakupením šedého až hnědého keratinózního buněčného detritu na dorzálním nosním zrcádku. Zřídka se objevují také šupinaté, krustózní léze na nosním hřbetu nebo na prstních polštářcích. Většinou je však hyperkeratóza adepigmentace omezená pouze na Planumnasale. Postižení psi jsou jinak zdraví. Nejdůležitějšími diferenciálními diagnózami pro HNPK jsou Pemphigus erythematosus afoliaceus, systémový nebo diskoidní Lupus erythematosus, psinka, zinek responsivní dermatitida, Leishmanióza, metabolická epidermální nekróza (hepatokutánní syndrom), primární seborrheická dermatitida a idiopatická nasální hyperkeratóza (postihuje především starší psi, žádná plemenná predispozice)(Scott a kol., 2001).

​

Diagnóza je určena na základě nacionále, anamnézy (eventuální postižení sourozenců z vrhu nebo rodičů), pomocí klinického obrazu a vyloučení ostatních diferenciálních diagnóz. Jistější stanovení diagnózy je možné pomocí dermatohistopatologického vyšetření a/nebo genetického testu.

​

Neexistuje žádná specifická terapie. Lokální symptomatická léčba pomocí preparátů obsahujících vitamin E, vazelíny, propylenglykol - nebo kyselinu salicylovou obsahujících produktů může zlepšit odstranění suché kůry a vést ke zlepšení klinických příznaků. Jedná se přitom o doživotní péči. V případě výskytu sekundární bakteriální infekce by se měly nasadit lokální nebo systémová antibiotika. V jedné studii se klinický obraz onemocnění u dvou psů, kteří dostávali perorálně vysoké dávky prednisolonu (2 mg/kg 1 x denně) zlepšil o 85 %. U obou psů došlo po vysazení glukokortikoidů opět k recidivě (Peters a kol., 2003). 8 psů z této studie (Peters a kol., 2003) bylo, po obdržení pozitivních výsledků biopsie, léčeno lokální terapií směsí propylenglykolu a vody. Všichni pacienti vykazovali zlepšení klinického stavu (85-90 % zlepšení), ale u všech pacientů byla nutná doživotní léčba. Jeden pes uspokojivě reagoval na topické ošetřování bílou vazelínou, která byla aplikována 2x denně.

 

Doposud nebyl zaznamenán případ spontánní remise bez použití léků. Bez ohledu na to, jaká konkrétní terapie byla zvolena, žádný psí nos nebyl uveden do 100 % normálního, případně původního stavu. Orální podávání antibiotik, zinku, vitaminu E, vitaminu A, omega- 6/omega-3 mastných kyselin se také nesetkalo s tak očekávaným efektem, jako je popsáno v předcházející studii od Page a kol. (2003). Tito autoři popsali 18 psů (14 Labradorských retrívrů, 4 kříženců Labradora) a jejich terapii. Psi nereagovali na perorální podávání zinkmethioninu (n=3), cefalexinu(n=4), retinolu (n=1) nebo lokální aplikacitretionu (n=1). V této studii bylo dosaženo zlepšení lézí lokálním použitím vitaminu E (n=2), vazelíny (n=2) a propylenglykolu.

​

Zdroj: laboklin.info